Po příletu do Antalye jsem se taxikem přemístila do hotelu. Zjistila jsem, že jezdí i expresy do centra, ale hledat v noci můj hotel sama samotinká v Turecku se mi fakt nechtělo.
Hotel byl perfektní v historickém centru Antalye cca za 25 euro.
Ráno jsem se zamotala v uličkách Antalye a našla cestovku, kde mi jízdenku do Denizli prodali. Jen jsem pak už neměla čas se vydat k moři. "Servis" vyjíždel už za hodinu, tak sem měla co dělat.
"Servis" = bus či minibus, který sváží všechny cestující na hlavní nádraží, které je vždy někde za městem. Jede většinou cca hodinu před odjezdem busu. Odjíždí od poboček dopravce. Je to v ceně jízdenky. Platí to i naopak, při příjezdu do Denizli jsme akorát naskočili na příslušný servis a dovezl nás kam bylo potřeba.
U servisu jsem potkala holku, co dělá překladatelku v Amsterdamu a konečně mi někdo vysvětlil pár základních věcí, pravidel a vůbec užitečných věcí. Třeba mi vykládala kdo je to vlastně ten Ataturk a jak významný pro turky je.
V Denizli mě čekal AISECer. Večer sem už byla ubytována ve "studentském" bytě. Byl tam se mnou jeden turek, jeden kluk z Pobřeží slonoviny a já. Týden nato přijela ještě jedna stážistka z Finska Oona. Perfektně jsme si sedly a dodnes jsme skvělé kamarádky.
Doufám, že se mi brzy podaří se do Helsinek vydat :).
Když na to tak vzpomínám s odstupem, tak je mi po pobytu v Turecku trochu smutno.
Nejde ani o to kde jsem byla, ale je to o lidech, se kterýma jsem ten čas trávila.
Byla jsem v šoku, když jsem přišla na pobočku AIESEC a asi 20 lidí téměř v řadě seřazení se jeden po druhém se mnou seznamovali s takovou radostí, že mě tam mají. Každý chtěl hned o mě vědět všechno. Vše o mě, vše o ČR, proč sem jela do Turecka atd.
Taková celebrita, která si ne a ne zapamatovat turecké jména :D (A to jsem byla upocená, utahaná po cestě s kuframa uloženými v rohu).
Po přivítání jsem poznala první podobu tureckého nicnedělání. U nás je to aspoň tak, že děláš že něco děláš. Ale tam fakt nikdo nic nedělá a otevřeně se fláká: D. Pak pár fakt už znuděných se zvedlo a vzalo mě na jídlo do turecké jídelny. Takže jsem se setkala i s typickým tureckým jídlem. Což není kebab, ale různé druhy zeleninových směsí s kuřecím masem nebo bez. Rádi k tomu si dávají jogurt a míchají to s tou směsí. K tomu bývá buď pohanka, rýže, jáhly nebo něco podobného zdravého. Na stole k dokořenění červený pepř, chilli nebo rovnou na zakusování chili papričky.
Ono se není čemu divit, když je tam až do konce listopadu 20 stupňů. Kdo by v takovém teplu se tlačil knedlíkama s omáčkou.
Všude po ulici nabízejí horký černý čaj za pár kurušů (jejich centy/haléře). Turci ho pijou hodně sladký. První mě to zarazilo, ale je to kvůli termolegulaci. Když v horku pijete horký čaj, tak to funguje jako termoregulace. Opravdu to funguje a dost jsem si na to zvykla. Čaj se nabízí vždy a všude. Odmítnutí čaje na návštěvě, obchodní schůzce moc nedoporučuji. Nemusíte si ho přeci tak sladit :)
Tak nějak jsem prožívala první kroky v Turecku.
Žádné komentáře:
Okomentovat